Reklama na internetu, reklama v televizi, reklama …, reklama …
Nadpis článku může evokovat mnohé, ale myslím si, že pro mnohé bude opravdu překvapující o čem všem tento článek ve skutečnosti je. Pravdou je, že se budu spíše držet reklamy na internetu a v televizi. Avšak o hlavním motivu článku chvíli pomlčím navzdory konvencím a zavedeným zvyklostem. Pojďme si nejprve vyslechnou jeden příběh.
Tento příběh začíná opravdu dávno, je o hodném surfaři a týká se reklamy na internetu. Pravdou je, že si dnes přesně nevybavuje své první setkávání s reklamami, nejspíše proto, že ho nijak neohrožovaly. Reklama však existovala a její účel byl v podstatě stejný jako dnes. Tvůrci internetového obsahu tak zjednodušeně dostávali zaplaceno za svoji práci. Z jeho strany počítače však toto vidět nebylo (ostatně ani dnes běžný člověk toto nevidí). Jeho jediným internetovým prohlížečem byla Opera a to až do dnešních dnů (to by byl zase jiný příběh), kdy jí nahradil Internet Explorer (také jiný příběh). Prožíval idylické období on+Opera+internet, který z ničeho nic narušily “živé” reklamy v podobě používání už objemnějších animací a dokonce použitím “flashe”. V tu chvíli se reklama dostala do popředí jeho zájmu, bohužel v negativním smyslu, protože byl vlastníkem pomalejšího internetu a počítače, tak tato nová reklama nebyla vítána, neboť velmi zpomalovala a znesnadňovala jeho práci na počítači.
A tak se stal “blokařem flashové reklamy” a dokonce začal na některé opravdu nepříjemné reklamní postupy využívat vlastnosti Opery Blokování nechtěného obsahu. Opět tedy prožíval idylický čas, zvláště zmíněné blokování flashe se osvědčilo a vřele jej doporučuje i dnes. Jenže na druhé straně nyní již válečné barikády nikdo nespal, z jeho pohledu, z ničeho nic se objevilo takové neúnosné množství reklamy, že byl nucen stáhnou do Opery seznam blokovaných domén (dá se říci vlastně AdBlock). No a téměř beze změn je v tomto stavu až do dnes, tímto seznamem sice neblokuje všechnu reklamu, neboť vznikají nové a nové způsoby “obejití” této blokace (resp. vznikají nové domény, …), avšak počet těchto průniků tvoří podobné prostředí jako na počátku příběhu.
Někomu tento příběh může přijít dojemný, může být považován za důkaz, kterak hodný surfař reklamou napaden byl. Avšak, je to jen příběh, podobných příběhů se dá napsat spousty, přečtěte si třeba i ten, o hodném tvůrci internetového magazínu, jenž je okrádán nehoráznými čtenáři, neboť blokují jeho jediný zdroj příjmu. Otázkou je, zda a jak “to” vlastně fungovalo na začátku příběhu? Asi takto: “Milý čtenáři, zde máš článek, nemusíš řešit, jak za něj zaplatit, neboť mám na stránkách reklamu, jejíž tvůrce mi zaplatí.” Ostatně vlastně stejně to přeci funguje i v televizi nebo na internetu dnes. Jenže pozorujeme jistý posun v neprospěch tuctového konzumenta, který začal v našem příběhu prvními “živými” reklamami.
Nyní udělejme Cimrmanův proslulý úkrok stranou. V našem příběhu vystupují ve skutečnosti tři strany, nebudeme-li chtít celou situaci znát naprosto přesně. Máme zde surfaře/návštěvníka/čtenáře, majitele webu/tvůrce obsahu (dále jen majitel/tvůrce) a distributora reklamy (dále jen distributor). Majitel požádá distributora o reklamu, kterou integruje do svého webu, podle počtu prokliků/návštěv čtenářů, distributor vyplatí peníze majiteli.
Nyní se znalostí situace můžeme zcela přesně označit viníka. Je jím bez nejmenších pochyb ten distributor, jenž uvedl onu “živou” reklamu. Je nám sice jasné, že jeho cílem nebylo vytvořit současnou situaci, nejspíš ani rapidní zbohatnutí (jistě získal více peněz, ale jen “o trochu více”) … no ale, potom je jeho počínání trochu zvláštní. Možná měl nějaké rozumnější pohnutky …, ale jistě, vždyť něco podobného máme možnost pozorovat i v “nepočítačovém” životě. Zde přeci také dochází ke zdražování, kvůli inflaci nebo zdražení jiných věcí, na kterých je daný produkt závislý. Aha, tak tedy viníkem je zcela jistě onen surfař, který jako první začal blokovat reklamu. No, ale on o ničem nevěděl, reklamu znal do té doby zcela jinak a netušil, že tato nová je nutná k fungování celého systému. No, jasně! Viníkem je majitel, měl to čtenářům vysvětlit. Naznačili jsme si ale, že systém vznikl, aby nebyl čtenář tímto zatěžován (to je hodně zjednodušené pojetí). Proč si o tom nechtěl něco zjistit, proč mu to nechtěl někdo vysvětlit, proč …, proč …?
Pravdou je, že celý předchozí text obsahuje poměrně hodně nepřesností. Abychom mohli říci, že víme “vše”, museli bychom zcela přesně sestavit přesnou časovou osu vývoje (expanze) reklamy, prostudovat celý ekosystém objednávky/distribuce/atd. reklamy. Cílem tohoto článku bylo spíše upozornění a rozšíření pohledu na různé chápání současné situace s reklamou a jejím množství. Poukázání na nepřehlednost celé situace. Že s tím nesouhlasíte? Vy si myslíte jiného? Že vše je naprosto jasné a že zde nejsou žádné problémy?
Ukažme si tedy jednu problematiku “platby reklamou”. Není totiž zřejmé, kde leží hranice únosnosti takové “platby”. Lépe pochopíme na reálném příkladu, pokud zaplatím dnes 10Kč za noviny, je to levné. Pokud 20Kč, je to “normální”, pokud 25Kč, je to “únosně” drahé, pokud 30Kč, je to přemrštěné. Jenže čtenář na internetu, dá se říci, platí (ne)komfortem prohlížení, zkusme si to představit jako platbu pomocí závaží (tj. chápejme na chvíli 1Kč=1Kg). Ještě jste ochotni zaplatit 20Kč za noviny? A co vy vážení tvůrci obsahu, ještě si přejete upálit kohokoliv, kdo vám donese jen 10Kg závaží, nebo dokonce žádné? Že míchám jablka s hruškami? Možná ano, možná ne! Co když se mi podařilo popsat situaci velmi přesně? Každopádně jistě budete souhlasit, že 20Kg není pro mnoho lidí zase tolik. Jistě jsou však tací, pro které je to moc a určitě i tací, kterým se představa každodenního nošení nesmyslných závaží hnusí.
Na jeden článek jsem toho napsal až příliš. Některé další úvahy si tedy nechám do dalšího článku. Přeci jen ještě ale chybí nějaká pointa. Celý článek jsem začal tajuplně, poté jsem vyprávěl příběh o hodném surfaři, poté jsme společně hledali viníka, abychom konstatovali, že všichni jsou (ne)vinni, chtějí si jen v klidu číst na internetu, nebo naopak dostat zaplaceno za svoji práci. Proč a kdo za to tedy může? No to je přeci jasné, ONI! No JÁ za nic rozhodně nemůžu, tak ať si to ONI nějak vyřeší!